V březnu roku 2002 jsem obdržel od Jiřího Krofty nabídkový leták s potápěním na ukrajinském mysu Tarchankut. Do plánovaného odjezdu koncem května zbývalo velmi málo času na zařízení víz, navíc polovina přihlášených stornovala zájezd na poslední chvíli, tudíž z expedice nebylo nic. Po druhém nezdařeném Kroftově pokusu o uskutečnění slibovaného nevšedního zážitku pod vodou, jsem se rozhodl tuto expedici uspořádat sám. Koncem letošního května jsme se tedy vydali na týdenní pobyt a před sebou jsme měli cestu dlouhou přes dva tisíce kilometrů v jednom směru. Přes noční Polsko jsme v ranních hodinách dorazili na ukrajinské hranice. O první jemné zvýšení adrenalinu v našich útrobách se postarala ukrajinská děva nosící celní stejnokroj. Členové české expedice si v tajnosti dovolili filmovat ukrajinské celní prostory a chování místních úředníků. I když se v celním prostoru nenacházela žádná monitorovací zařízení, podcenili bezpečnostní složky vyškolené u KGB v Sovětském svazu. Velmi srozumitelným jazykem nám naše ukrajinská celní příslušnice sdělila, že pokud neodevzdáme veškeré kompromitující nahrané videokazety, tak naše cesta končí. Ne nadarmo se říká, co Čech, to diplomat. Po velmi složitém jednání se nám přece jenom podařilo pohnout se směrem kupředu. Kilometry ubíhaly dobře jenom díky Mirkovi Lukášovi, který se chopil role barmana a tuto úlohu zvládal velmi skvěle. Řidič špatně zorganizoval naložení našich zavazadel do přívěsu a z tohoto důvodu, jsme nebyli schopni jet rychleji než 60 km/hodinu. Na naše připomínky nebral žádné ohledy. Po třicetihodinové cestě jsme dorazili v nočních hodinách do cíle naší cesty, na severozápadní cíp Krymu, mys Tarchankut a vesničky Olenivka. Náš ukrajinský průvodce nás ubytoval ve velmi skromných pokojích v rekonstruovaných sovětských kasárnách. Po zaslouženém spánku na vojenských palandách, jsme se probudili do krásného jarního dne. Průvodce Tolja, vysokoškolsky vzdělaný padesátník, potápěčský instruktor a majitel tří domů, z nichž dva neměly střechu, se nás ihned po snídani chopil a absolvovali jsme prohlídku po okolí, kde se budou odbývat veškeré ponory. První z nich Tolja situoval do mělké vody s upozorněním, že bude bedlivě sledovat každý náš krok a počínání ve vodě. Mírné vlnky a vítr si pohrával s podvodní flórou. K vidění byly menší rybky, chomáče rostlin na obrostených kamenech s velkým množstvím krabů. Viditelnost byla po celý týden na všech lokalitách stejná, cca 15 metrů. Po vynoření z prvního ponoru, jsem marně vyhlížel starý Moskvič našeho průvodce, který se objevil až v pozdních nočních hodinách s omluvou, že nás jako potápěče velmi podcenil, že nám nemůže vůbec nic nabídnout a výstroj, kterou na nás viděl, mu i ostatním vesničanům připadala jako z jiného světa. Přes původní upozornění směrem na členy expedice, že je zapřísáhlý abstinent, začal do sebe ve smutku ládovat jeden stakan za druhým. I po další dny mu chuť vydržela. Další ponory se odbývaly na lokalitách v těsné blízkosti do vzdálenosti tří kilometrů. Všude kolem celého cípu mysu Tarchankut jsou skály s velmi omezeným přístupem k vodě. Tolja nám přes příslib nebyl schopen zajistit žádnou loď, protože široko daleko žádná nebyla. Olenivka byla až do roku 1990 domovem sovětské armády, která zde měla vybudovanou rozsáhlou raketovou základnu. Místní lidé se mohli pohybovat pouze po vyznačeném koridoru a nesměli vlastnit žádné lodě, ani sebemenší bárky. Byli prakticky odřezáni od vody. V dnešní době je tam tak velká chudoba, že si nikdo nemůže dovolit nic, mimo nejnutnější životní potřeby. Další ponory se odbývaly do hloubek max. 20 metrů a přímo ze břehu. Ze dna se tyčily obrovské kamenné homole, připomínající Prachovské skály. Část expedice se věnovala podvodnímu filmování, další se stali horlivými sběrači krabů a rapanů, kterých se zde nacházelo nespočítatelné množství. Místní kuchařky nám vycházely vstříc a ochotně připravovaly z mořské fauny speciality. K vidění bylo hodně platýzů, rejnoků a hejna delfínů. Tolja i veškerý personál, který se o nás po celou dobu pobytu staral byli velmi ochotní a milí lidé, kteří nám ve všem vyšli vstříc.Všichni členové expedice byli perfektní a vytvořila se špičková a bezproblémová parta. Nikdo neměl žádný problém. Všem členům tímto opakovaně skládám ještě jednou prostřednictvím médií poklonu a díky. Členové expedice: Pavel Riedel, Dušan Bernatík, Robo Rehák, Mirek Lukáš, Jiří Krofta, Petr Stejskal, Zdeněk Pajdla, Jirka Trubka, Vojta Janků, Pepa Růta a Pepa Balajka.